• ( *UPOZORNĚNÍ! článek obsahuje pointu sedmého dílu Harryho Pottera. Pokud chcete číst knihu či se nechat překvapit, nečtěte tento článek! … Já vás varovala :D )

     

    Do jihomoravské metropole přijela hvězda prvního formátu. Samotná Adina Mádlová! Čtěte dopis, který zde zanechala na rozloučenou a podělila se v něm o své dojmy ze své jedinečné a neopakovatelné návštěvy! 

    “Tak jako musím říct, že Brno mě úplně okouzlilo. Klárka se o mě po celou dobu mého pobytu moc pěkně starala (je to moje dobrá kamarádka, protože je inteligentní, krásná a člověk se s ní nikdy nenudí), takže jsem si to všechno skvěle užila. V pátek mě vyzvedla na nádraží na malebném místě vedle houmlesáků, a hned v zápětí jsme si to už šalinó šupajdičily do štatlu. Nejdřív jsme zahučely do hospody, která si tématicky říkala „Brňák“. Bylo to tam fajn, dokonce jsem měla tu čest sedět u jednoho stolu s Ondrou Ferdusem. mou tajnou láskou.  Celkový dojem však pokazilo jakési prapodivné africké víno od Aleše Bláhy, které chutnalo jak namletí somálci s hlínou. Svojí návštěvou nás poctil i slavný brněnský rodák Paul Dzahoda, bez jehož nadité peněženky a věčně optimistické nálady by nebyla žádná zábava. Jak večer pokročil, naše párty trio se přemístilo do Abaja, což je klub, kde bylo sice úplně černo, ale panáky stály kolem 10 kč, takže jsme se skvěle bavili. Sice si vůbec nepamatuju, kdy mě uštknul ten had a z čeho jsem celá zelená od trávy, a proč jsem zabalila boty do karimatky, ale to jsou detajly.

    V návaznosti na páteční pekelnou noc se dalo čekat, že v sobotu s námi moc zábavy nebude. Koukám do blba a celý den se válím. Večer jsme se vyburcovaly alespoň k nějaké činnosti – návštěvě kina. Zarezervovala lístky na Harryho Pottera natolik umělecky, že jsme tam žádnou rezervaci neměly. To umí jen profík. Každopádně Harry Potter přežil, zabil Voldemorta a o 19 let později vypadal stejně sexy jako v sedmnácti. Zvláštní…..

    Neděle se nesla ve znamení kultury. Můžu říct, že po tak důkladné prohlídce už Brno znám naprosto perfektně, mohla bych tam dělat průvodce! Viděla jsem tlustého krokodýla, taky tu šikmou tyčku na Staré lednici, prošla jsem Nebeskou bránou…. Ale nejvíc se mi asi líbily ty Petrovy sady a taky ty ten penis na náměstí. Podle legendy, kdy nějaký generál Testosteron chtěl dobýt Brno, padají z odbíjejících hodin v 11 dopoledne koule. No vidíte to… A já si myslela, že zvoní proto, že přijel do města pekař s chlebem. Taky jsem viděla ten Zelený trh a sousoší hrušek na Ostružinovském náměstí. Pěkné to město!

     

    Líbá,

    vaše Adinka”

     

    (* Tento dopis je imaginární. Skutečným autorem je tajná osoba.)

  • Achjo… Tak už na mě taky došlo… Dostávám se  do fáze, kdy už pomalu ale jistě přestávám mít ze svých narozenin radost.  Dvacetjedna, to už není žádná sranda.  Počínaje včerejškem mi už oficiálně táhne na třicet! A už mám vrásky! A křečové žíly a šediví mi vlasy! A nebaví mě předvádět se v klubech! A už chci stabilní vztah! A dokonce se i učím! SAKRA CO SE TO SE MNOU DĚJE???

    Kde jsou ty časy, kdy jsem mohla balit kluky na svou náctiletou nevinnost a krásu mládí? Kde? Dřív se mě ptali, jestli rodičům nevadí, že jsem tak dlouho venku. A teď se mi nedávno jeden kluk při tanci podíval na ruku a zeptal se, kde mám prsten, jestli už nejsem vdaná. Sakra vypadám tak staře, že bych už měla být vdaná? Začíná mě to znepokojovat. Už ani mimina mi nepřipadají jen jako nechutné, pokakané, uřvané housenky. Začínám k těm tvorečkům projevovat jistý druh náklonnosti, což se mi také jeví jako nepopiratelný fakt mého stárnutí. Z čeho mi ale naběhla největší husí kůže, byla má radost z návštěvy IKEY. Dřív, za dob mého mládí, mě obchodní domy kde se neprodávalo oblečení nebo kosmetika naprosto odpuzovaly. Teď, ležící na manželské posteli v perfektně vybavené ložnici, jsem začala přemýšlet, jakými designovými kousky si vybavím svoje doupě. Jako utržená ze řetězu jsem pobíhala mezi regály a rozplývala se nad všemi těmi nádhernými věcmi.

    Na druhou stranu, pořád je tu několik věcí, které alespoň psychicky můj věk snižují. Ve chvíli, kdy začnu básnit o dokonalosti Britney Spears, málokdo by hádal, že už jsem vykročila k třicítce. A miluju nakupování, zasvítí mi očička vždy, když najdu podobné triko jako měla na sobě Miley Cyrus. A mám ráda šmoulí zmrzlinu… a zbožňuju Arabelu (teď jsem už u dvanáctýho dílu, ještě že je pak ještě “Arabela se vrací” )… a miluju tobogán s dojezdem do barevných kuliček… a ráda hraju “Z pohádky do pohádky”….

    No… možná, že ještě nejsem tak stará :D .

  • Páteční sraz se z brněnského cigánského ghetta přesouvá k Mahenovu divadlu. V deset večer přijíždí autobus z Olomouce, nakládají se zavazadla, Kačka rozdává trička (která výmluvně zobrazují předpokládaný průběh zájezdu) a po řidičově důkladném proškolení jak a kdy mačkat černá tlačítka na záchodě, vyrážíme směr Chorvatsko. Za největší noční rušiče byli vyhlášeni Ondra s Leem, nejprve nekonečnou debatou o principu financování českého fotbalu, poté naprosto neutišitelných chrápáním.

    Sobota 25.6.

    Nad ránem přejíždíme hranice a dopoledne se rozespale potácíme z autobusu a vyrážíme na Plitvická jezera. Třívagónový pseudo-vláček nás vyvezl nahoru k nejvýše položenému jezeru, odkud jsme pak po dřevěných lávkách společně s miliardou dalších turistů postupně prolezli celý areál. Zážítek z Plitvických jezer by se dal shrnout zhruba následovně: 1. Celou dobu lačně koukáte na azurově modrou vodu a neskutečně vás štve, že do ní nemůžete skočit. 2. Litujete, že nejste Vinetou a nemůžete tam vzít Rybanu na rande. 3. Toužíte se vyfotit u romantických vodopádů, ale vždycky se před vás někdo nacpe a zničí vám kompozici. Ale jinak docela pěkná věc ta jezera. Večer přijíždíme do kempu, stavíme stany, vaříme (Alešovi s Míšou se kuchtit nechtělo, tak si zaskočili do restaurace na skvělou polívečku ze sáčku za 13 a 20 kun, no nekup to), pak otvíráme flašky a zevlíme na karimatkách. Když na tenhle kemp zpětně vzpomínám, vybavím si především ty úžasný velký koupelny se spoustou zrcadel a růžovým obložením, ale i ta večerní konzumace alkoholu stála docela za to. Adina vymyslela skvělý název pro náš raftový dream team (Julie, Kačka, Klárka, Áďa, Korm, Leo, Ondra, Chozé). Podle svých slov prý vycházela z naprosto jednoduché úvahy, že náš název musí vystihovat něco pozitivního, co krásně voní. Proto by se náš tým měl jmenovat PTNK, čili Posečná Tráva Nová Kniha. Logika Adinčiných myšlenek zůstává nepochopena. Honza Čuřík stanovuje předpokládaný čas příjezdu k řece na 12:50 (Prostě ne „kolem jedné“, ale „12:50“! ) Chozé má celovečerní okno, Julie se vzbudila v pět ráno venku zaházená odpadkama, obličej Honzy Felkla ráno zdobí vzpomínka na noční lezení na strom. Krásný start. A to jsme na raftech ještě ani neseděli.

    Neděle 26.6.

    Na místo nalodění jsme dorazili 12:56 (HČ hlásí do mikrofonu, že přijíždíme „výrazně později“) a jdeme se podívat na vodopád v blízké vesnici. Místní se vyskládali kolem prašné cesty, aby alespoň částečně vytvořili iluzi turisticky oblíbené destinace a v 30 stupňovém horku nás lákali ke koupi pletených svetrů do malé jeskyňky.

    A pak to přišlo. Raft! Celkem jsme se vyskládali na čtyři plavidla, zabalili jsme se do vest a obrnili helmami. Už samotné nalodění zcela vystihovalo výjimečnost celého výletu. Rozbombardovaný most a upozornění HČ „nevystupujte na břeh, všude jsou miny“ mluví za vše. Prostě se musí všechno sjet a čurat chodit do vody. Divočina. Prvních pár kilometrů ale bylo pro náš dream team mírně kritických. Leo s Kormem sice seděli na přídi a měli plnit důležitou úlohu navigátorů, ale jeden z nich zřejmě nikdy neslyšel slovo „rytmus“ a druhý střídavě vykřikoval „doleva“ a „doprava“ s takovou kadencí, že zadáci naprosto netušili co dělat. Vyvrcholilo to vždy situací, kdy nikdo nepádloval, všichni zmateně ječeli a za zvuků Ondrova zpěvu písně o smrti jsme buď nabodli na klacek nebo sjížděli peřeje poboku. Voda byla parádně ledová, kluci říkali, že až tak, že jim do ní ani čurat nejde. Navečer jsme dojeli k penzionu, polovina lidí se ubytovala v dvoulůžkáčích uvnitř, druhá polovina postavila stany na dvorku. Penzion vypadal luxusně, pavouci, škvoři a nesplachující záchody se daly přehlédnout. Večeři uvařil Dobrý hostinec, zásoby paliva doplnili místní domácí slivovicí za 10 kun a při nočním posezení došlo i na společenské hry (nev)hodné vysokoškolského studenta. Začalo to nevinně plácáním do stolu, pokračovalo to křikem ZADEK-ZADEK-DÍRKA-DÍRKA a při pohledu na bandu kývo-bliko-vrutajících lidí se HČ začal zcela vážně podivovat, jak jsme se mohli vůbec dostat až do druháku. Nevím co dělaly ostatní stoly, po pár panácích rumu si už ani nevybavuju kdy jsme šli spát.

    Pondělí 27.6.

    Ráno paní domácí nachystala snídani, housky, sýr, šunka, marmeláda, čaj, káva. Co víc si přát. Odpoledne si jdou kluci s Cápi a Adinou zahrát fotbal (v případě Ádi spíš zatancovat fotbal) a pak vyrážíme na výšlap na hrad, který se tyčil nad naší vesnicí. Šíří se panika, že roští lemující lesní pěšinu je plné černých zmijí, které agresivně vyskakují na každého odvážlivce, který vkročí do jejich teritoria. Pár blbců na to skočilo. Já byla bohužel mezi nimi. …Pod kopcem někdo nasadil smrtící tempo, které nám všech dalo docela do těla, ale stálo to za to. Výhled byl ohromný. Po cestě zpátky jsme ve vesnici doplnili zásoby a pořídili meloun k vodce. Večer nám pan domácí připravil večeři, čevapčiči na grilu v obrovské opečené housce. Všichni jsme si nacpali pupky, některým sice nebylo úplně nejlíp, ale lepší než drátem do oka :) . Ondra přezpíval 15 slok „Za císaře pána“ a já jsem pak byla už tak mrtvá, že jsem se šla potupně koukat na pokoj na film, takže co se ten večer dělo musí doplnit někdo jiný.

    Úterý 28.6.

    Čeká nás druhý den na raftu. U PTNK proběhly menší personální změny, Adina s Kačkou byly vyslány na příď a kvalita naší jízdy náhle rapidně stoupla, takže sjíždění probíhalo až na menší zádrhelíčky hladce. Jediná krizová situace nastala v nejhorším úseku dne. Soustředění bylo veliké, Adina na přídi udávala tempo svým „hop a hop a hop“, jediným cílem bylo najet na peřej zepředu, takže vše se zdálo v naprostém cajčíčku. Jenže pak jsme se zasekli na šutru a metrovou peřej sjeli bokem s připosraným Leem uprostřed lodi :) . Ostatní na nás koukali poněkud vyděšeně, ale zážitek to byl vskutku nezapomenutelný. To jsme však ještě neměli ani ponětí jaká pekla nás čekají pod vodopády. Navečer už jsme byli z nekonečného oleje dost vyřízení, ostatní lodě před námi v nedohlednu, slivka, cigárko, opalovačka… Při každém zašumění stromů jsme sice měli docela strach abysme omylem nesjeli onen legendární spektakulární vodopád „Srbačski buk“, ale nakonec jsme šťastně přistáli na břehu. Čekala nás noc v divočině, u bývalé vybombardované zaminované vesnice (přidali jsme pár dalších bomb podél cesty), bez sprch, s nespočtem hvězd nad hlavou, táborákem za hukotu bouřící vody, milionem světlušek a s Ufem na obloze.

    Středa 29.6.

    Dnes je před námi nejdivočejší úsek. Ráno přijíždí místní profesionální raftaři a půjčují nám povinné vybavení. Všichni musíme mít neopren, vestu, pevné boty a helmu. Už z těchto mohutných příprav se dá tušit, že dneska to nebude žádná sranda. Scházíme pod vodopády a sledujeme naše čtyři průvodce jak shazují rafty z téměř dvacetimetrového vodopádu a pak za nimi seskakují. Nedělá mi to dobře. Naloďujeme se a náš týpek (později se dozvídáme, že se jmenuje Bojan) nám dává rychlokurz pokynů „forward, backward, sit, up, hard paddle“ a jede se rovnou naostro na pětimetrový vodopád. Raft se v jednu chvíli ocitá ve volném pádu, který se mi bohužel stal osudným. Malinkato jsem se proletěla, po cestě sejmula ještě Adinu, před kterou Ondřej nárazem zlomil své dřevěné pádlo o Leonarda. Ale přežili jsme. Nic horšího nás už snad potkat nemůže. Každopádně bez Bojana bychom byli slušně řečeno ztraceni, dokázal jediným mávnutím pádla dostat loď přesně tam kam potřeboval, takže naším jediným úkolem bylo v podstatě jen tupě pádlovat, což nám, přiznejme si to, naprosto vyhovovalo. Po tom mém nešťastném nedobrovolném výsadku z raftu si mě Bojan opatroval jako malou holčičku, šeptal mi do ouška „don´t be scared“ a držel mě za ručičku :) . Taky s ním byla docela sranda, vymýšlel pořád nějaký pekla. Na jedné zastávce vytáhl z podšutru chlazené pivko, nebo poprosil Ondru, aby vytáhl nohy z těch chňapek, že se prý potřebuje na něco podívat, a pak ho nenápadka hodil do vody. A vůbec - byl to akční den. Skákalo se ze sedmimetrové skály a z ještě vyššího železničního mostu, což chtělo nutnou dávku odvahy, kterou někteří neměli a byli vyhlášeni za vrchní poseroutky výletu :) . Jeden úsek jsme plavali po proudu bez raftu, pěkně nohy dopředu, v peřeji zadržet dech a snažit se nerozmlátit se o šutry (Aleše jsme pak vyzvedli několik kilometrů po proudu dál :D ). Sluníčko svítilo, opalovák tekl proudem. V éteru kolovaly smrtonosné zvěsti o dvoumetrovém „jezu“, který nás na konci tohoto úseku čeká. Začínám z toho být dost nervózní, protože raft k mému zděšení nemá žádný smysluplný nouzový východ. Nakonec, ačkoliv tam byl vracák a vypadalo to hrůzostrašně, jsme si ho sjeli dvakrát. Zkrátka a dobře – stálo to za to. Adinka to opět vystihla: „Tyvole dneska to bylo lepší než lunapark!“. A taky že jo.

    Navečer přijíždíme do kempu, který vlastní naši průvodci, připravuje se večeře (opět jak řekla Cápka „hovínka v housce“, tentokrát apgrejdované o cibuli a sýrovou omáčku), otvírají se první pivka, padají startovní panáky rakije, z repráků se linou bosenské the best off hity… Dá se tušit, že oslavy přežití budou divoké. Aleš to vzal asi nejzodpovědněji, před devátou je násilím odtažen do sprchy, a prohlašujíc, že se obleče jako král to zalamuje do betle bezkonkurenčně první. Zbytek se nenechává zahambit. Stačilo nakounout do společenské místnosti, kde už to Viktor rozjíždí na stole a bylo vymalováno. Stůl bohužel nápor tolika tancujících šílenců nepřežil. Snažím se nehledat souvislost mezi jeho pádem a poslední větou, která na něm zazněla, aneb „Adinko, pojď za náma nahoru!“ :) . Další průběh je nejspíš nepublikovatelný. Takže jen ve zkratce. Rakija + všichni = sodoma gomora. Zjišťuju že trojtý panák ve Fantě je skvělá věc. Taneční kreace nejdou popsat. Sociální a milenecké vztahy se najednou navazovaly až s překvapivou lehkostí. Dvojice mizely a zase se znenadála objevovaly. Julie, opice z prérie (aneb „Vypusťte Julii“). Denisa předcvičuje, kluci v čele s HČ se pokoušejí o něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo aerobik. Lavičky praskají, lidi blinkají, Kofik spí na baru a pak se mu po cestě do spacáku podařilo sejmout náš stan. Šikovný to kluk. Místní jsou jak utržení ze řetězu. Vypilo se 300 piv a 5 litru rakije. Připomínáme Bohnice na výletě. Zbytek si moc nepamatuju. Asi tolik.

    Čtvrtek 30.6.

    Většinu z nás budí kocovina. Dneska prozřetelně na rafty nejdeme, ztráty by byly moc velké. Jedeme autobusem do rozbombardované vesnice a jdeme se podívat do skalní jeskyně, kde se za druhé světové války ukrýval Tito. V obchodě se suvenýry si kupujeme zmrzliny, Korm je nadšen ze svého nového módního úlovku a hrdě nosí na prsou podobiznu diktátora. Všichni obdivujeme Ondrovu investici do kusu březového dřeva, na kterém je nalepen obrázek chaty před Titovým hnízdem a celý umělecký dojem upevňuje šiška, která, upevněna na straně, dodává dílu 3D efekt. Krásná věc. A dokonce se dá i zavěsit na stěnu, nekup to! Potom se jdeme pěšky podívat do centra městečka, kde jsou rozbombardované a střelbou zničené domy. Je dusno, sedíme na zahrádce kavárny a hádáme se, jestli je slečna servírka na nás nasraná a nebo se s tak agresivním výrazem ve tváři už narodila. Řekla bych, že obojí. Večer kempujeme na stejném místě jako minulou noc, ale všichni jsou unavení, takže to není taková divočina. Za zmínku stojí informace, že na kameni u vodopádu se natáčelo několik pornofilmů, kterými se nám pan domácí samozřejmě hned hrdě pochlubil. Aleš a spol předvádí synchronizovaný gay tanec, Ondra opět zpívá tématický evergreen „Za císaře pána, za jeho rodinu, vybojovali jsme Bosnu a Hercegovinu“ a jde se spát.

    Pátek 1.7.

    Ráno sprcha v ledové řece a dohadování, jestli se zajet podívat do Zagrebu a nebo jít naposledy na raft. Počasí nevypadá moc růžově, je zataženo a chystá se k dešti. Leonardovi se podařilo první hlasování zfalšovat, takže je vyhlášena opakovaná volba, ale i tak je nakonec rozhodnuto pro rafty. Ačkoliv ne všem se chtělo opět pádlovat, nakonec vše dobře dopadlo. Nepršelo a poslední den jsme si ve vodním bludišti náležitě užili… Koneckonců… stejně jako celý zájezd :)

  • Stejně mi to nadšení moc dlouho nevydrží, takže tady je aspoň report z vody :)